Jdi na obsah Jdi na menu
 



O kohoutkovi a slepičce  

Kohoutek a slepička šli spolu do obory na jahody. Po chvíli našla slepička jahodu a dala půlku kohoutkovi. Za chviličku našel jahodu kohoutek. Protože byl ale lakomý, dal si celou jahodu do zobáčku. Nechtěl se se slepičkou dělit. Jahoda byla ale příliš veliká, a tak se začal dusit. "Slepičko, slepičko! Dej mi vodu, nebo se udusím!" Slepička honem utíkala ke studánce. Jen se jí peříčka čepýřila.

"Studánko, studánko, dej mi vodu. Kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře." "Dám Ti vodu, až přineseš od švadleny šátek." Slepička utíkala za švadlenou Aničkou. Jen se jí peříčka čepýřila.

"Aničko, Aničko, dej mi šátek pro studánku. Studánka mi dá vodu pro kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře." "Dám ti šátek pro studánku, až mi přineseš botičky od ševce." Slepička utíkala za ševcem Matoušem. Jen se jí peříčka čepýřila.

"Matouši, Matouši! Dej mi botičky pro švadlenku Aničku. Anička dá šátek pro studánku. Studánka dá vodu pro mého kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře."

Matoušovi bylo slepičky líto. Dal botičky Aničce. Anička dala šátek studánce. Studánka dala vodu slepičce. Slepička utíkala do obory, jen se jí peříčka čepířila. Dala kohoutkovi napít a tak ho zachránila. A kohoutek? Ten už od té doby nebyl vůbec lakomý a se slepičkou se
o všechno hezky dělil.

 Jak dědeček měnil, až vyměnil

Koupal se bohatý kupec v řece, dostal se do hlubiny a tonul. Šel mimo stařík, sedláček-sivoušek, uslyšel křik, přispěchal a kupce z vody vytáhl. Kupec nevěděl, jak se staříkovi odsloužiti: pozval ho k sobě do města, pohostil ho skvěle a daroval mu kus zlata jako koňská hlava.

Vzal zlato sedlák a šel domů, a naproti němu koňař celé stádo koni žene: "Vítej, staříku, odkud tě bůh vede?" - "Z města od bohatého kupce." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "Dej mi zlato a vyber si nejlepšího koně!" - Vybral si stařík nejlepšího koně, poděkoval a šel svou cestou.

Jde stařík, a naproti němu pastucha voly žene: "Vítej, staříku, odkud tě bůh vede?" - "Z města od kupce." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem ho za koně!" - "Vyměň mi koně za vola, kterého chceš!" - Stařík vybral si vola, poděkoval a šel svou cestou.

Jde stařeček, a naproti němu ovčák žene ovčí stádo: "Vítej, stařečku, odkud tě bůh vede?" - "Od bohatého kupce z města." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem za koně." - "A kůň kde?" - "Vyměnil jsem za vola." - "Vyměň mi vola za berana, kterého chceš!" - Vzal stařík nejlepšího berana, poděkoval a šel svou cestou.

Jde stařík, a naproti němu pastýř žene vepře: "Vítej, staříku, kdes byl?" - "V městě, u bohatého kupce." - "Co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem za koně." - "A kůň kde?" - "Vyměnil jsem za vola." - "A vůl kde? - "Vyměnil jsem za berana." - "Dej mi berana a vezmi si nejlepšího vepře?" - Vybral si stařík vepříka, poděkoval pastýřovi a šel svou cestou.

Jde stařík, a naproti němu podomní obchodník s košem na zádech: "Vítej, staříku! Odkud jdeš?" - "Od kupce, z města." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem za koně." - "A kůň kde?" - "Vyměnil jsem za vola." - "A vůl kde?" - "Vyměnil jsem za berana." - "A beran kde? - "Vyměnil jsem za vepře." - "Vyměň mi vepříka za jehlu a vyber si, kterou chceš." - Vybral si stařík nejpěknější jehlu, poděkoval a šel domů. Přišel stařík domů, přelézal přes plot a ztratil jehlu.

Vyběhla stařenka naproti starouškovi: "Ach můj holoubku! Já bych se tu bez tebe byla utrápila. Nu, vypravuj, byls u kupce?" - "Byl." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Proměnil jsem ho za koně." - "A kůň kde?" - "Proměnil jsem za vola." - "A kde vůl?" - "Proměnil jsem za berana." - "A beran kde?" - "Proměnil jsem za vepříka." - "A vepřík kde?" - "Proměnil jsem za jehlu. Chtěl jsem ti, stařenko, přinésti dáreček, přelézal jsem přes plot a ztratil jehlu." - "Nu, chválabohu, můj holoubku, žes ty sám ses vrátil. Pojďme do jizby večeřet!"

A nyní žijou staroušek se staruškou šťastni i bez zlata.

 

Hrnečku, vař!

V jedné vsi byla chudá vdova a měla dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou roztrhanou střechou a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.

Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla. Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k jedné studánce; tu si k té studánce sedla, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.

Najednou se tu odkud odtud vzala nějaká stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. "Ach má zlatá panenko," povídá ta žebračka, "to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?"

"I pročpak ne," řekla ta holka, "chcete-li, třeba celý; však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?" A dala jí celý svůj oběd.

"Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! - Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti taky něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: Hrnečku, vař! navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš mylsit, že už máš kaše dost, řekni: Hrnečku, dost! a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct." - Tu jí ten hrneček podala a najednou ztratila se zas, holka ani nevěděla kam.

Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo, a hned postavila hrneček na stůl a řekla: "Hrnečku, vař!" Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. "Hrnečku, dost!" a hrneček přestal vařit.

Hned si obě sedly a s chutí se jedly; kaše jako mandle. Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města. Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprv v samý večer je prodala.

Stará doma nemohla se jí dočkat, už se jí taky chtělo jíst, a měla zas na kaši chuť. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla: "Hrnečku , vař!" Tu se v hrnečku začala hned kaše vařit, a sotva se stará otočila, byl už plný.

"Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít," povídá si stará a jde pro to do komory. Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše valila se plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a za lavice na zem. Stará zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou; myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se, a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéct; tu lomila rukama a bědovala: "Ach ta nešťastná holka, co to přinesla; já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!"

Za chvilku tekla už kaše ze sedničky přes práh do síně; čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Stará už nevěděla kudy kam, i vylezla v té úzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka domů přinesla. Zatím bylo kaše pořád víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves, na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí maldá nevrátila a nekřikla: "Hrnečku, dost!"

Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer jeli z roboty domů, nikterak nemohli projet a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.

 

 Zlatovláska

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.

Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil.

„Ale,“ prý, „ať ji ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“

Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl.

Jakživ jsem takovou rybu neviděl,“ povídá sám sobě, „vypadá zrovna tak jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?“

Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a ochutnával.

Vtom slyší kolem úst něco bzučet: „Nám taky něco! Nám taky něco!“

Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než několik much, co kuchyní lítaly.

Tu zas venku na ulici někdo siplavě volá“: „Kampák? Kampák?“

A tenčí hlasy opovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“

Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus.

„Aha!“ povídá, „taková je ta ryba?“

Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do ůst a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.

Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním.

Když jeli po zelené louce poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: "Hohohoho, bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“

„Což je o to, povídá druhý, „já bych taky rád skákal, ale na mne sedí starý: skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz.

„Aťsi srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň. „Místo starého budeš nosit mladého.“

Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlídl se, a vida, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se směješ?“

„Ničemu, královská Jasnosti: jen mi tak něco připadlo,“ vymlouval se Jiřík.

Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil a zas domů. Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína.

„Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ, anebo přeleješ!“

Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku.

„Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“

„Nedám, moje jsou! Já si je zdvihl.“

„Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.“

„Ani jeden.“

Tu ten druhý ptáček za ním ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se Jiřík po něm ohlédl a přelil.

„Propadls mi životem!“ vykřikl král. „Ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku.“

Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy.

Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali.

„Och pomoz, Jiříku, pomoz,“ volali žalostně, „uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“

On tu hned z koně dolů, keř uťal a oheň uhasil.

„Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“

Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Navrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli; máme si sami potravu hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem.“

Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát.

„Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“

Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké široké moře. Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítě a každý chtěl ji mít sobě sám.

„Má je síť‘ má je ryba!“

A druhý na to: „Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.“

„Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá!“

„Ne tak, ty na druhou počkej a tuhle mi dej.“

Já vás porovnám,“ povídá Jiřík: „Prodejte mi tu rybu dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebe napolovic.“

I dal jim za ni všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.

Vesele zašpláchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.“ A po té se ztratila.

„Kam jdeš?“ ptali se rybáři Jiříka.

Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat!“

„Och, o té ti dobře můžeme povědět,“ řekli rybáři. Je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, protožes nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je panen, dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.“

Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku.

„Dám,“ řekl král, „ale musíš si ji vysloužit: musíš za tři dni tři práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout.“

Druhý den ráno povídá mu král: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel; tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat‚ aby ani jedna nechyběla.“

Jiřík šel na tu louku, byla daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl.

„Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!“

„Však tu jsme, abychom ti pomohli,“ řekli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. „Co potřebuješ?“

„Mám perly sebrat na té louce, a nevidím ani jednu.“

„Maličko jen počkej, my je za tebe seberem.“

A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval než na tkanici navlíkat. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, byl chromý, noha mu tehda uhořela, když u nich hořelo, a křičel: „Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“

Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla.

„Dobřes udělal svou věc,“ povídá, „zítra ti dám jinou práci.“

Ráno Jiřík přišel a král mu řekl: „Má Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.“

Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout, a což teprve na dně vyhledat prsten!

„Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!“

Vtom se něco v moři zablesklo a z hlubiny navrch vody vyplynula zlatá ryba: „Však tu jsem, abych ti pomohla. Co potřebuješ?“

„Mám v hlubokém moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dno.“

„Teď právě jsem potkala hbitou štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.

A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.

Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: „Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu; budeť jí potřeba.“

Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa.

„Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!“

Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali, tu se vzali, dva krkavci: „Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?“

„Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat.“

„O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přinesem.“

A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody; v jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl veliký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkl pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří.

„Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska.“

Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“

Potom ho vedl do jedné veliké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy.

„Tuhle jsou mé dcery,“ povídá král. „Uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.“

Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je.“

Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou.

„Tahle panna to není - ta taky ne - ta taky ne - tahle je Zlatovláska!“

„Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Jiřík, „tu jsem vysloužil svému pánu.“

„Uhodls,“ řekl král, a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny z hlavy až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.

Potom dal král na cestu své dceři, jak sluší a patří, výbavu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu.

Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě.

„Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“

Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl to své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou, a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila.

„Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči.

„Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věků by ses byl neprobudil!“

Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnější než prve, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, až ji všechnu vykropili, ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.

A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

 

Princ Bajaja

 

Mladý král se musel s manželkou svou rozloučit a odebrat se do boje. Nedlouho po jeho odjezdu porodila královna dvojčata, oba syny. Bylo radovánek po celé zemi, až nebylo možná, a hned se vypravili poslové, kteří radostnou zprávu králi donésti museli. Chlapci byli zdrávi a rostli jako buci; než ten, co byl o nějaké okamžení starší, měl se lépe k světu než druhý, a tak zůstali, i když trochu povyrostli. Starší byl vždy jen na dvoře, běhal, skákal a sápal se na koníka, jenž s ním byl stejného stáří. Druhý ale nejraději po měkkých kobercích hopkal, okolo matky se batolil a jinam nevyšel, leč s ní do zahrady; proto také máti prvnímu nepřála a mladší zůstal jejím mazánkem. Bylo chlapcům sedm let, když se král z boje navrátil a s nevýslovnou radostí matku i děti k srdci přivinul.

"Který je přece starší z nich a který mladší?" ptal se otec královny.

Ta myslíc, že se ptá manžel proto, aby věděl, který má být nastávajícím králem, podstrčila svého mazánka za staršího. Král miloval sice své děti stejnou mírou, ale když přišli do mládeneckých let, slyšel přece starší jmenovati mladšího budoucím králem, a to mu bylo líto tak, že ho život doma omrzel a on jen do světa toužil. Jedenkráte si na svou bolest a lítost malému koníkovi stěžoval a povídal mu, že by nejraději z domu pryč.

Tu mu odpoví kůň lidským hlasem: "Když se ti doma nelíbí, jdi do světa, ale bez otcova dovolení nechoď ani krok. Radím ti však, abys nebral žádného s sebou a na jiného koně nesedal než na mne. Bude to k tvému štěstí."

Princ se podivil, že mluví kůň lidským hlasem` a ptal se ho, jak to přichází.

Koník mu odpověděl: "Na to se mě neptej; já chci být tvým ochráncem a rádcem, dokud mě poslouchat budeš."

Princ přislíbil koníkovi, že se ve všem podle jeho rady zachová, a odešel do zámku tázat se otce, smí-li do světa. Když svou žádost rodičům přednesl, nechtěl otec nikterak k tomu svolit, ale matka byla hned svolná. Avšak princ od svého předsevzetí neupustil, a konečně i na otci svolení vymámil. Hned se měli chystat služebníci, koně a komonstvo pro prince na cestu. Než ten si to vše zapověděl a řekl otci: "Nač potřebuji, otče, tolik komonstva, koňů a lidí okolo sebe, já si vezmu něco peněz a pojedu na svém malém koníku sám a sám do světa; to mi nenadělá tolik starosti a obtíže."

Zase musel otce prosit, než mu to dovolil. Konečně bylo všecko k cestě uchystáno, malý kůň stál osedlán u vrat a nahoře se loučil princ se svými rodiči a s bratrem. Plakali všichni hořce, a poslední chvíli to bylo i matce líto, že dítě tak do světa jít nechává; i přikazovala mu přísně, aby buď za rok domů přijel, anebo alespoň o sobě vědět dal.

Za nějakou hodinu klusal s ním koník v širém poli hezky daleko za hlavním městem. Někdo by si myslil, že není sedmnáctiletý kůň již tak čerstvý! Ale ten kůň nezestárnul, protože to nebyl obyčejný kůň; srst měl jak aksamit a nohy jak strunky a čerstvý byl jak srna. Cesty ubývalo; dlouho jeli, aniž věděl princ, kam ho koník nese, když viděl pojednou věže krásného města. Tu se uhnul koník z dráhy, klusal přes pole až k jedné skále, která stála nedaleko pěkného lesíka, a když tam přijeli, kopnul nohou do skály, ona se otevřela, a oni vjeli dovnitř. Byla to pěkná pohodlná stáj.

"Nyní mě tady necháš," řekl koník k princovi, "a sám půjdeš do blízkého města ke dvoru; musíš se vydávat ale za němého. Král tě do služby přijme, měj se ale na pozoru, ať se nepodřekneš. Když budeš něco potřebovat, nechť je to cokoliv, přijď ke skále, třikráte zaklepej, a skála se ti otevře."

Princ si pomyslil: můj koník je tak moudrý, on jistě ví, k čemu mi to poslouží; vzal své šaty a šel. Přišel do sídelního města, které bylo nedaleko skály, a dal se u krále ohlásit. Krát viděl, že je němý, slitoval se nad jeho mladostí a podržel ho u sebe. Brzy však viděl, že jej může velmi dobře ke všemu řízení potřebovat. Ať bylo v zámku co bylo, on věděl ve všem rady a celý den po zámku běhal a šukal. Potřeboval-li král písaře, nebylo nad něj šikovnějšího. Všichni ho měli rádi, ale že byl němý a na všecko jen "bajaja" odpověděl, zůstalo mu to jméno Bajaja, že ho potom žádný jinak nejmenoval.

Král měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Nejstarší se jmenovala Zdoběna, druhá Budinka a ta nejmladší Slavěna. U těch tří dívek byl Bajaja nejradši a také měl dovoleno s nimi třebas celý den pobýti.

Vždyť byl němý, k tomu tváře snědé až strach a nosil jedno oko zavázané; mohl-li král mysliti, že by se které princezně zalíbil? Princezny ho ale přece měly rády, a všude musel s nimi chodit. On jim vil věnce, přinášel kytice, svíjel zlaté nitě, kreslil ptáky a rozličně květiny k vyšívání, a to se jim líbilo. Té nejmladší ale sloužil nejraději, a co pro ní udělal, bylo vždy nejkrásnější, takže ji sestry v žertu škádlily. Slavěna byla učiněná dobrota a nechala si vše od sester líbit.

Krátký čas byl Bajaja při dvoře. Jednou zrána přijde do síně, kde král snídával, a vidí ho celého zarmouceného sedět. I ptá se ho znameními, co mu schází.

Král se na něho smutně podíval a řekl: "Milý hochu, proč se mě ptáš; nevíš-li, jaké neštěstí nám hrozí a jak trpké tři dni mi nastanou?"

Bajaja zakroutil hlavou, že neví, a na jeho tváři bylo vidět velké leknutí. Řekl mu zase král: "Tedy ti to povím, ač nám pomoci nemůžeš. Před lety sem přilétli tři draci, jeden devítihlavý, druhý osmnáctihlavý a třetí sedmadvacetihlavý. Byla tenkráte taková nouze v mém městě, že hrůzou vlasy na hlavě vstávaly. Lidé se schovávali, protože nebyli životem jisti. Pomalu nebylo již kouska dobytka nikde, poněvadž se všecko těm obludám dát muselo, aby se do města nepustily. Nicméně přece mnoho lidí sežraly. Nemoha se déle na ten nářek dívat, dal jsem přivésti ke dvoru kouzelnici, aby mi pověděla, čím bych ty obludy ze země vyhnal. Ale běda, když mi oznámila, že tím, jestli jim připovím své tři dcery, které mi právě rozkvétaly. Já myslel, že si pomohu, jen když je ze země odbudu, a přislíbil jsem tu neslýchanou oběť. Královna hořem zemřela, ale dcery se o tom nedověděly. Od té chvíle se draci vystěhovali a po všecka ta léta nebylo o nich slechu, až včera večer pastýř přiběhl celý bez sebe, že jsou draci zase tu v té samé skále, kde dříve byli, a že ukrutně řvou. Já nešťastný otec, zítra musím dát první své dítě v oběť pro svou zem, pozítří druhé a pak třetí, a potom budu žebrákem."

Tak bědoval ubohý krát a vlasy z hlavy si trhal.

S tváří sklíčenou šel Bajaja k princeznám, ale na smrt se jich zděsil. V černých šatech, tváře jako z bílého mramoru, seděly všechny tři vedle sebe a plakaly přežalostně, že mají svuj mladý věk tak ukrutným způsobem skončit. Bajaja je začal těšit a ukazoval, že se jistě nějaký vysvoboditel pro ně najde. Nebohé toho neslyšely a nepřestaly slzy prolévat. Takový zmatek a zármutek byl po celém městě, neboť každý královskou rodinu miloval. Celé město bylo zároveň s hradem černým suknem potaženo.

Bajaja spěchal tajně z města přes pole ke skále, kde měl koníka zavřeného; když třikrát zaklepal, skála se otevřela, a on vešel do ní. Pohladil koníkovi lesklou hřívu, políbil mu bílou lysinu a řekl: "Koníku milý! Nyní jdu k tobě o radu a pomůžeš-li mně, budu navždy šťasten." Nato začal koníkovi vše, co se v zámku událo, vypravovat.

"O tom o všem vím", odpověděl koník, "a proto jsem tě sem přivedl, abys princeznám pomohl. Zítra časně zrána sem přijď, a já ti ostatní povím."

S velkou radostí běžel Bajaja k zámku a mnohý mu to mohl za zlé mít, že je tak vesel; ale naštěstí ho nikdo neviděl. Celý den nevyšel princezniných pokojů a všelicos vymýšlel, jak by je poněkud potěšil, což se inu ale nepodařilo.

Druhý den ráno ještě za soumraku byl již u skály. Koník ho přivítal a řekl: "Nyní zdvihni pod mým žlabem kámen, a co tam najdeš, to vyndej."

Bajaja s ochotností poslechl a vyndal z díry, která pod kamenem skryta byla, velkou truhlu. Koník inu poručil, aby ji otevřel, a když i to učinil, vytáhl troje krásné šaty, meč a uzdu na koně. Jedny šaty byly červené, stříbrem a diamanty vyšívane, a co na nich pevného, bylo z lesklé ocele; k tomu bílý a červený chochol. Druhé byly celé bílé, zlatem vyšívané a brnění a přílbice ze zlata; chochol bílý. Třetí byly ale světlomodré, stříbrem, diamanty a perlami bohatě vyšitě; k tomu bílý a modrý chochol. Ke všem třem byl jediný meč, jehož pochva se drahým kamením jen svítila, tak jako uzda na koně.

"Ty troje šaty jsou tvoje, napřed ale vezmi ty červené."

Bajaja se přistrojil, připjal si meč a uzdu hodil koni přes hlavu.

"To ti povídám, nesmíš se bát a ze mne slézti. Jen sekej do té obludy a spolehni na svůj meč." Tak přikazoval koníček, když vyjížděl ze skály. Zatím bylo v zámku smutné loučení a zástup lidstva vyprovázel ubohou Zdoběnu z města. Již byli nedaleko osudného místa, princezna slezla, a když viděla, že má jít ke skále, padla ve mdlobách na zem. Tu letí zdáli kůň a na něm sedí rytíř s červeným a bílým chocholem. Když přijel až k nim, poručil, aby se lidé vzdálili, princeznu odvedli a jeho nechali samotného. S jakou radostí každý ten rozkaz vyplnil, to můžeme pomyslit; ale princezna nechtěla odejít, ona se chtěla dívat, jaký to konec vezme.

Sotva vstoupili na jeden vrch, již se třesením skála otevřela a devítihlavý drak vylezl ven, ohlížeje se po své kořisti. Tu přiskočí na koníku Bajaja, vytáhne meč, jedním rázem utne tři hlavy. Drak se svíjel, plil oheň a házel sebou, až mu jed daleko široko stříkal, ale princ toho nedbal, sekal, až mu všech devět hlav usekal, ostatní dodělal koník kopyty.

Když drak zahynul, obrátil se princ a ujížděl, odkud přijel. S podivením hleděla za ním Zdoběna, ale vzpomněla si, že otec bude čekat, proto se rychle k zámku s celou družinou obrátila. Vypsati otcovu radost, když viděl dceru živou, a radost sester, že se snad i jim vysvoboditel dostaví, kdož by s to byl! Bajaja také přiběhl a tu pořád ukazoval, aby věřily, že jim bůh vysvoboditele pošle. Ač měly strach před druhým dnem, přece byly již veselejší a s Bajajou hovořily.

Druhý den byla vyvedena Budinka. Tak jako první den sestře, stalo se i jí. Sotva na místo přijeli, viděli rytíře s bílým chocholem přijíždět a za nějakou chvíli s osmnáctihlavým drakem statně se potýkat, až obluda zdechla. Po vykonané seči ujížděl jako první den. Když se princezna do zámku vrátila, litovali všichni, že udatnému rytíři svou vděčnost prokázat nemohou.

"Já vím, sestry," řekla Slavěna, když byly pohromadě, "vy jste rytíře neprosily. Ale já před něho kleknu a tak dlouho budu žádat, aby se mnou šel, až to učiní."

"Co se směješ, Bajajo?" ptala se Zdoběna, vidouc usmívající se tvář němého. Ale Bajaja začal skákat po pokoji a dával na srozuměnou, že se těší na toho rytíře.

"Blázne, ještě tu není," odpověděla Zdoběna.

Třetí den byla vyvezena Slavěna, a tenkráte sám král s ní jel. Srdce se nebohé hrůzou třáslo, když pomyslila, nepřijede-li vysvoboditel, že bude draku dána. V tom okamžení strhnul se radostný křik, že rytíř jede. Tak jako první dva draky, zabil Bajaja i třetího, ač on i kůň jeho, mdlobou div neklesli. Tu přistoupil král i Slavěna a prosili rytíře, aby s nimi do hradu jel, což on nikterak učinit nechtěl. Slavěna klekla před ním, a chopivši se jeho roucha, prosila tak snažně, tak libě, že princovi srdce tlouklo. Vtom sebou koník trhl, a již nebylo rytíře vidět.

Smutná, že se nemůže svému vysvoboditeli odměnit, vracela se Slavěna s otcem domů. Všichni mysleli, že přivedou rytíře, ale naděje opět je zklamala.

Nyní byli zase všichni šťastni! To ale netrvalo dlouho, a nový zármutek jim nastal. Jednoho dne dostal král vyzvání od sousedního krále k válce. Ulekl se toho král velice, neboť věděl, že je soused mnohem silnější. Hned tedy rozepsal listy, a poslové se rozlétli na vše strany, aby sezvali knížata a velké pány ke královskému dvoru na sněm. To se stalo v rychlosti a panstvo se sjelo co nevidět. Král jim svou starost přednesl a o pomoc je prosil, podávaje za odměnu své dcery. Kdož by se byl za takovou odměnu zdráhal? Všichni se rozjeli a slíbili, že se v určitý den s vojsky svými dostaví. Nyní se chystalo vše k boji a král sám chtěl své vojsko do pole věsti. Předposlední den přijela knížata a konala se velká hostina; potom se rozloučil král s plačícími dcerami, přikázal ještě Bajajovi, aby dal na vše pozor, a při zvuku trub a píšťal brali se do pole.

Bajaja byl slova králova poslušen, na všechno dohlížel, ale přece neopominul s největší ochotou o všelijaké vyražení princeznám se starati, aby se jim nezastesklo. Najednou mu ale napadlo, že stůně, a nedbaje na lékaře, který mu chtěl pomoci, povídal, že si půjde sám pro koření, které ho lépe než všecky léky vyhojí. Princezny si pomyslily, že je blázen, a nechaly ho jít. On ale nešel na koření, to nerostlo beztoho pro jeho bolest nikde jinde než v jasných očích krásné Slavěny, on šel k svému koníkovi, aby se s ním poradil, má-li králi ve válce pomoci. Koník ho přivítal, poručil mu, aby oblékl bílé šaty, vzal meč, vsedl na něj, že pojedou do boje. Bajaja ho za to zlíbal.

Kolik dní již trvala válka, a královo vojsko sláblo, nemohouc odolati velké síle nepřátel. Byla určena hlavní bitva na druhý den, kde se mělo rozhodnout, kdo s koho. Celou noc dával král rozkazy, a vypravil také posly k dcerám s nařízením, co se státi má, kdyby prohráli.

 

Ráno se odevzdali do ochrany boží a stavěli se v šiky. V tom okamžení zazněly trouby, zbraně začaly řinčet, střely lítat, a křik a lomoz se rozléhal po širém údolí. Tu se octne mezi nepřáteli jinoch v bílých šatech, zlaté přilbici s bílým chocholem. Seděl na malém koni a v ruce držel ohromný meč, kterým tak rázně do nepřátel sekal, že nemyslili jináče, než že to zlý duch kyjem do nich mlátí. Tu se vzpamatovalo i královské vojsko a statnému hrdinovi po boku se postavilo. Vkrátce couvali nepřátelé, a když bílý rytíř jejich vůdce zabil, rozprášili se jako stádo bez pastýře. Tu byl však bílý rytíř lehce na nohu raněn, takže mu krev bílé roucho zbarvila. Jak to král spatřil, skočil dolů, roztrhl svůj plášť a zavázal mu sám krvavou ránu, prose jej, aby s ním do stanu vešel. Ale rytíř mu poděkoval, bodl koně a byl tentam. Král lítostí div neplakal, že mu již počtvrté rytíř ujel, kterému tolikerými díky povinován byl. Vítěz vracel se s nesmírnou kořistí domů. S jásáním byl v hlavním městě přivítán a v zámku byly přichystány rozličné slavnosti a radovánky.

"Nuže, správce můj," oslovil král Bajaju, "jak jsi řídil dům náš, co jsem byl vzdálen?"

Bajaja pokynul, že dobře, ale princezny se daly do smíchu a Slavěna pravila: "Musím ti žalovat, otče, na tvého správce, neboť je neposlušný. Začal stonat, lékař náš chtěl mu dáti lék dobrý, on ale pravil, ze si sám půjde pro koření. Šel, a nepřišel až za dva dni, celý chromý a churavější, než byl dříve."

Král se na Bajaju obrátil, ten však se usmál a zatočil na patě, jako by ukazoval, že mu pranic neschází. Když slyšely princezny, že jejich vysvoboditel opět otci v boji pomohl, nerady svolily k tomu, státi se manželkami knížat, neboť se domnívaly, že by mohl přece rytíř pro některou přijíti. Ovšem nevěděla žádná, je-li hezký, nebo ne, protože ho v tváři neviděly, ale každá si jej malovala jako anděla.

Král byl na rozpacích, jak to má s odměnou vyvésti. Každý z knížat pomáhal mu, co síla postačovala, a všichni se ve válce statečně drželi. Komu dcery dáti? I vymyslil si jeden prostředek, kterým by všem vyhověl, a potom vešel ke knížatům, řka: "Přátelé milí! Já řekl, kteří mně nejvíce pomáhati budou v té válce, těm že svoje dcery za manželky dám. Vy jste mi ale všichni věrně pomáhali, a proto chci takto učinit, abych žádnému neukřivdil. Postavíte se do řady a moje dcery shodí z balkónu dolů každá zlaté jablko; ke komu se to jablko dokutálí, ten se stane manželem té princezny. Jste s tím spokojeni?"

Všichni že ano. Král to oznámil princeznám a ty s tím musely též býti spokojeny, aby nenechaly otce v hanbě. Skvostně se přistrojily, každá vzala do ruky zlaté jablko a šla na balkón, pod nímž stáli v řadě knížata a páni. Mezi diváky zrovna u samých ženichů stál Bajaja. Nejdříve hodila jablko Zdoběna; kutálelo se, kutálelo, a zrovna k nohám němého. Ale Bajaja se uhnul, a ono se kulilo k jednomu hezkému knížeti, který je s radostí zdvihl a ze řady vystoupil. Nyní hodila Budinka, a jako dříve kutálelo se i druhé k nohám Bajajovým; ale zase je němý tak šikovně odmrštil, že se zdálo rovnou cestou běžeti k druhému sličnému pánu, který je zdvihl a s toužebností k balkónu na hezkou nevěstu pohlížel. Nyní házela Slavěna; tenkráte se Bajaja jablíčku neuhnul, nýbrž s radostí je zdvihl, běžel nahoru, před princeznou klekl a její ruku líbal. Ale ona se mu vytrhla, běžela do svých pokojů a hořce plakala, že si musí vzíti němého. Král se zlobil, knížata reptala, ale co se stalo, stalo se, a nedalo se napravit. Nato byla hostina a po hostině bylo rytířské potýkání, při kterémž měla dávat ceny jedna nevěsta. Při hostině seděla Slavěna jako zaražená a slova nepromluvila; ženicha Bajaju nebylo viděti, a král myslil, že snad pohněván utekl. Všichni nebohou litovali, a chtíce ji trochu z toho povyraziti, prosili, aby ona ceny rozdávala.

Slavěna konečně svolila. Již seděli páni okolo zábradlí, již se sokové potýkali a jeden druhého přemáhal, tu oznamuje hlásný, že stojí venku rytíř na malém koni, žádaje, aby byl ke hře připuštěn. Král kynul, že ano. Tu vjede na plan rytíř v modrém a stříbrném šatu, na stříbrné přilbici bílý a modrý chochol. Princezny by byly málem vykřikly, vidouce postavu a koně statného vysvoboditele. Rytíř se poklonil paním a začal se s knížaty potýkat, ale co jich bylo, on je všecky přemohl, a zůstal sám vítězem. Slavěna sešla k němu a nesla zlatý pás. Rytíř se před ní na kolena snížil a ona mu pověsila na krk pás, který sama vyšívala. Ruce se jí třásly a tváře jí hořely; i nevěděla, zdali slunce tak pálí, anebo ohnivé zraky krásného rytíře. Oči klopíc, slyšela jen sladká slova: "Nevěsto krásná, ještě dnes tě uhlídám."

Král a obě nevěsty sešli dolů, aby rytíře zadrželi a jemu za vše se odsloužili. Ale on políbil v letu Slavěně ruku a vtom zmizel. Ta myslila na slova, která jí pošeptal. Zase byly hody, a jen Slavěna seděla ve svém pokoji a nechtěla mezi hosty.

Měsíc vysvitl a od skály nesl koník naposled svého pána. Když ho donesl až k hradu, skočil Bajaja dolů, políbil mu krk a lysinu a koník mu zmizel z očí. Nerad ztratil náš rytíř věrné ho přítele, ale zato ho čekala sladší náhrada.

Zamyšlená seděla Slavěna a myslila, že již sotva rytíř přijde; tu otevře panna dveře a povídá, že chce Bajaja s princeznou mluvit. Slavěna neodpověděla a hlava jí sklesla do polštářů. Vtom ji vezme někdo za ruku, ona zvedne hlavu a vidí před sebou krásného hrdinu, svého vysvoboditele.

"Hněváš se na svého ženicha, že se před ním skrýváš?" ptal se Bajaja.

"Proč se mě na to ptáš, vždyť nejsi můj ženich," šeptala Slavěna.

"Jsem, panno, před tebou stoji němý Bajaja, který tobě kytky vázal, od smrti vysvobodil tebe i tvé sestry a otci ve válce pomohl. Já jsem tvůj ženich!"

Že se Slavěna na něho nehněvala, mohl být každý jistý. Za hodnou chvíli potom rozlítly se dveře u hodovní síně a do nich vkročí Slavěna s rytířem v bílém šatu a zlaté přilbici, představujíc ho otci co svého ženicha, němého Bajaju! Otec se radoval, hosté se divili a sestry poočku hleděly. Teprv nastala pravá veselost a pilo se na zdraví zasnoubenců až do bílého rána.

Po svatbě odejel Bajaja se svou Slavěnou, aby se podíval k rodičům; ale jak se ulekl, když viděl celé město potáhnuté černým suknem. Hned se táže, co to znamená, a slyší, že umřel mladý král. Pospíchal k zámku, aby rodiče své potěšil, což se opravdu jen jemu podařiti mohlo, neboť měli i jeho za nebožtíka, protože tak dlouhý čas o něm neslyšeli. Zase se přistěhovala do zámku radost, černé sukno se odestřelo a místo jeho zastoupilo červené. Bajaja byl králem ve svém království a požíval do smrti se svou manželkou nekaleného štěstí.

 

Jak se stal Matěj Cvrček doktorem

Jakýsi učený pán, doktor veškerých práv, oněch nad měšci i těch, na nichž závisí život i smrt nemocných, najal si posluhovače. A co náhoda nechtěla, právě Matěje Cvrčka se ženou, ač se o to místo ucházelo mnoho jiných, způsobilejšich. Osud je už takový, že někoho neustále pozvedá a jiného zas neustále poráží.

Mnoho práce u doktora nebylo. Matěj nosil na stůl při hostinách a žena čistila pokoje a držela v nich pořádek; pan doktor nebyl ženatý.

Jednou bylo také po slavné hostině, hosté se už rozjeli. Matěj ohryzl kůstku a zhluboka si zavzdychl.

Učený pán si toho povšiml.

"Proč sis tak zhluboka vzdychl, Matěji? Tíží-li tě něco, svěř se mi, a bude-li to v mé moci, buď ubezpečen, že ti pomohu," promluvil vlídně.

"Proto jsem si vzdychl, milostpane, že já ubohý se po celý svůj život nuzařím, a ti páni doktoři nic nedělají, a přece se jim dobře vede. Kdybych se byl takhle také narodil doktorem!" A opět si Matěj zhluboka zavzdychl.

"To by sis musil dát jinak hřbet vymrskat, milý Matěji, než by ses stal doktorem. Netíži-li tě nic jiného, nech takových myšlenek, ještě by ti spletly hlavu," radil sluhovi moudrý pán.

Když přišel Matěj večer domů, nic neřekl, nabrousil si nožík a šel ke strouze, kde rostlo vrbí; uřezával prut po prutu a skládal v otýpku. Když jich nařezal hezký počet, svázal je, dal na záda a pustil se domů.

"Ženo, zde těmi pruty mě šlehej do zad, pokud neřeknu dost," poručil své polovici a i vestu si svlékl, aby to více cítil.

"Chci být doktorem," odpověděl úsečně ženě, když se neměla k tomu, aby učinila zadost jeho bláznovskému rozkazu.

Nedal ji pokoje, chtěj nechtěj musila mu učinit po vůli.

Když to už nemohl déle vydržet, zakřikl ženu: "Dost!" Oblékl se zas a šel k doktorovi.

"Dost mi žena vymrskala hřbet, pane doktore, a nyní bych prosil o nějakou knihu. Zdá se mi, že to šleháni samo přece jen nepostačí k doktorství," pravil.

Doktor se usmál a půjčil mu jakousi starou knihu psanou v latině. Druhý den Matěj ani nevyšel ze sednice, seděl u knihy obrácené hlavou dolů, bedlivě do ní pohlížel a ještě bedlivěji obracel list po listu, aby žádný nevynechal, a když ji celou přehlédl, započal zase znovu. Už se mu dělaly před očima mžitky nad těmi bezpočetnými kolečky a čárkami; ale Matějova skálopevná vytrvalost vše překonala.

Znovu, ač neznal ani jediné písmenky, začal obracet list po listu, až došel ke konci. Jeho žena, když ho uviděla, ulekla se, aby se snad její Matěj neminul s rozumem.

Celý týden k doktorovi ani nepáchl, zapomněl na své povinnosti. A když si později vyšel, tvářil se vážně, učeně, jako by už veškerou vědu byl spolkl. Ani službu už u doktora nezastával, i ženě zapověděl chodit na výdělek.

Po nějakém čase rozhlásil král ve všech městech a dědinách své říše, že se mu ztratil drahocenný prsten, z diamantů a nejvzácnějších kamenů, a zval k sobě do zámku všecky učence svého vladařství, aby mu svou radou a důvtipem pomohli klenot hledat.

I Matěj se dověděl o královské vyhlášce, neotálel a pospíšil ke králi.

V zámku se shromáždil už značný počet proslulých hlav, několik dní se radili, mozky vrtali, ale prsten nepřikouzlili.

"Aby mé zkoumání mělo výsledek, milostivý králi, rač mi vykázat zvláštní pokoj, kde bych nebyl vyrušován v učeném bádání," hovořil Matěj Cvrček ke králi. Dobře si uměl pomoci z nouze; bál se, aby ve styku s ostatními učenci neprozradil svůj nedoktorský rozum. Všichni se totiž domlouvali v jediné síni společně.

Vladař vyplnil jeho žádost s radostí, určil podivnému učenci zvláštní pokoj a svým dvořanům po straně řekl, ten že se mu zdá být ze všech nejmoudřejší.

Předložili mu na stole veliké knihy; s jednou měl vždy stuha co dělat, aby ji neupustil a nepoškodil.

Matěj, když byl samoten, rozevřel jednu z těch, co mu byly nejblíže; ani nevěděl, že je opět vzhůru nohama. Ale nehleděl do ní, myslil na oběd, počal se v něm ozývati hlad a sliny se mu sbíhaly na lahůdky z královského stolu.

K polednímu se král mezi učenci poptával, zdali se už nedopátrali příznivého výsledku. Ale každý jen zavrtěl hlavou a přemital dále.

I Matěje navštívil, ale potichu, aby ho nevytrhoval. Viděl, jak sedí zamyšlen s hlavou podepřenou o ruku a ani si nevšímá rozevřené knihy. Popošel k němu po špičkách, aby se podíval, o čem podivný učenec posledně četl, a ještě více se podivil, když uviděl knihu s obrácenými literami.

"Pane, Jak to, že čtete pozpátku?" otázal se učence pološeptem.

Nemohu jinak, milostivý králi. Chceme-li my učení dostat ztracenou věc nazpět, musíme se vším pozpátku, a nejinak i s knihami," vážně odpověděl Matěj.

A král, nechtěje důmyslného badatele vytrhovat, zůstavil ho o samotě, neobyčejných znalostech toho nepatrného muže.

"Už je ke dvanácté a ani zmínka o obědě," povídal si Matěj, když král odešel. "Zavřou zde člověka a ani do úst mu nedají. Podivný to zvyk na královském dvoře, žádný pořádek, to já to mám doma lépe zavedeno."

Sotva dopověděl, dvéře se otevřely dokořán a v nich se objevil sluha s polévkou.

"Á - tu je už jeden!" Matěj radostně. Sloužící zbledl jako stěna a zatřásl se jako osika. Když přišel dolů ke svým druhům, pověděl jim, že onen uzavřený doktor už vypátral, kde vězí drahocenný prsten. Jak otevřel dvéře, zavolal prý učenec na něho, že jeden už tu je. Pro živý svět nechtěl už nahoru, poslal s masem druhého.

Ale sotvaže se druhý objevil na prahu, šlakovitý doktor mu vykřikl naproti totéž.

"Á - tu je druhý," pochvaloval si Matěj; ale sluha si nevšiml, jak domnělý učenec otvíral ústa na libě vonící hovězinu. Poděšen seběhl do kuchyně.

"O všem ví, prožluklý doktor, o všem, je po nás veta," bědoval, a po utrápených obličejích jeho druhů se rozlila umrlčí bledost.

"Nic jiného nám nezbývá, než abychom vzali peníze a učence uplatili, aby králi nepověděl, že my jsme zloději. Jinak by naše životy byly tytam," navrhoval první, který se mezitím vzpamatoval z uleknutí.

Druzí s ním souhlasili, sebrali peněz, kde co mohli, a dali je třetímu, který nesl pečeni, s naučením, aby bez prodlení, jestli doktor na něho vykřikne totéž, všecky mu nabídl a poprosil, aby je nevyzradil.

Skopovina zdaleka líbezně voněla. Lokaj nebyl ještě ani ve dveřích, když Matěj zavolal z plna hrdla: "Á - tu je třet!"

Ještě však nedokřikl a uděšený sluha mu ležel u nohou i s pečení a vyznával se, že on s dvěma přáteli si prsten přivlastnili, a zároveň mu podával veliký váček tolarů.

Matěj, u něhož nebylo o dobrý nápad nouze, se mu podivil a pokáral sluhy zloděje; ale pro peníze, bělounké a blýskavé jako nově zamrzlý led, zamhouřil obě oči a pravil k ustrašenému lokaji, jak jen nejvážněji mohl:

"Nic se neboj, chyť krocana, přines mi ho sem i s prstenem a já mu uložím králův klenot do volete. Na jeho hlavu se sveze trest, že prsten ukradl."

Sluhům se ulehčilo okolo srdce o sto centů, když uslyšeli dobrou zprávu. Přinesli Matěji i prsten i krocana a v mžiku se osudný klenot octl ve voleti.

Pak krocana zase pustili na dvůr a Matěj si ho dobře pamatoval. Když kvečeru měli skládat účty ze svého bádáni a povědět králi o ztraceném prstenu, nastalo v síni ticho, všichni mlčeli. Jen Matěj Cvrček vystoupil a pánovitým hlasem začal:

"Ať sem sluhové přivedou onoho krocana s šedočernými skvrnami po krku, královská Milosti!"

V mžiku byl doktorův rozkaz vykonán.

Matěj vzal nůž, zařízl do hrdla a sáhl do volete. Podržel křídlatého zloděje, obrátil se ke dvěma vyhlášeným učencům a poručil pánovitě, aby prsten vyndali.

Věhlasní doktoři Cvrčka poslechli, podle jeho rozkazu vyňali z volete prsten z diamantů a nejvzácnějších drahokamů a předložili ztracený klenot králi.

Všichni se podivili důmyslu Matěje Cvrčka, který dosud žil se svým uměním v úkrytu a nikdy se nevtíral do veřejnosti, až dnes poprvé. Prohlašovali ho za svého bratra a ucházeli se o jeho přízeň.

Král ho bohatě obdaroval a dal ho dovézti domů ve vlastním voze s královskou slávou, že ani žena nemohla muže učence poznat a celá ves byla na nohou, aby viděla královský kočár. Dlouho, dlouho o tom povídali.

Po nějakém čase sezval král velmože svého vladařství a knížata ze sousedních zemí k slavným hodům. Mezi hostinou se jim pochlubil, jakého to má ve svém království učence, že svým důvtipem nalezl v krocanově voleti drahocenný prsten, který se mu ztratil a po němž už delší čas pátral.

Shromážděné panstvo nechtělo královým chválám ani uvěřit dokud se nepřesvědčí. Učinili sázku o celé hrabství, uhodne-li proslulý učenec, co ukryjí mezi dvěma mísami.

I poslal král pro milého Matěje opět svůj povoz, vykládaný zlatem a stříbrem.

"Nemohu jíti, jsem nemocen, a nedovedl bych ani, co mi uloží. Jen bůh je všemohoucí, stojí psáno v mých knihách, a že mě tenkrát neopustila má moudrost, to bylo něco jiného, a nyní je to opět něco jiného, opačného," vymlouval se Matěj. "Má učenost není jako učenost ostatních. Dříve musím přemítat celý den, třeba i dva dny. To jen komedianti a cikáni bádají, ne však učenci. To vyřiď svému králi."

"Budete viset, pane, nepřijdete-li; o celé hrabství tu běží, a kdyby král prohrál anebo kdybyste se vy nedostavil, vedlo by se vám stejně," povídal upřímný posel.

Co měl Matěj dělat, musel do zámku.

Rozloučil se s ženou a vsedl do kočáru.

Panstvo čekalo vyhlášeného doktora v zámku v hodovní siní. Král ho přivítal s vlídnou tváří a vykázal mu sedadlo nejvýše u stolu.

Matěj ani nedýchal, byl bledý jako stěna. Když přinesli na stůl dvě mísy do sebe poklopené, panovník vstal a promluvil k učenci: "Shromáždění páni nevěří vašemu umění, chtějí se přesvědčit, zdali vpravdě zasluhujete pověsti, jaká o vás panuje po všech okolních zemích. Je vám uloženo uhodnouti, co je uschováno mezi těmi mísami. Nuže, hádejte."

Matěj zbledl ještě víc, přejel si čelo, pak mávl nad mísami rukou a zívl si bruče:

"Cvrčku - -"

"Výborně, cvrček je tam, cvrček je tam," volalo panstvo a tleskalo učenci. Odkryli vrchní mísu a cvrček vyskočil na tabuli a zacvrkal.

Matěj rázem vše pochopil. "Cvrčku, budeš viset," chtěl říci, a další slova mu přerušila nedočkavá šlechta všeobecným potleskem.

Král vyhrál sázku, celé hrabství, a dal je Matěji i jeho ženě do smrti k užíváni, že zachránil jeho čest a nepotupil své umění.

Než Matěj Cvrček umřel, leckdys ještě králi pomohl z bláta. A povídka o doktoru Matěji se udržela až na naše časy, nejinak, než jsem vám ji pověděl.

 
 

 

Portrét



Poslední fotografie


Vítám tě


Archiv

Kalendář
<< březen / 2021 >>

Statistiky

Online: 2
Celkem: 73698
Měsíc: 1029
Den: 24